Může být člověk příliš starý, aby se naučil anglicky?

Je čas rozprášit další mýtus, kterému většina lidí věří. Už vám někdy někdo tvrdil: „Na to jsem moc starý(á). Už na to nemám věk. Vám mladým to jde samo, vám se to mluví. Ale co já, v mém věku?“ Vsadím se že ano. Možná jste to dokonce říkali i vy sami. A já vám teď řeknu, co si o tom myslím. 😉

„Na to jsi ještě moc malý“

Když jsme byli děti, chtěli jsme už honem být dospělými. Nic jsme nemohli, všechno nám dospělí zakazovali a pořád dokola omílali tu tolik dětmi oblíbenou větu: „Na to jsi ještě moc malý.“ Jenže pak jsme vyrostli a najednou jsme na všechno moc staří a rádi bychom se vrátili do dětství, kdy byl život tak krásně nekomplikovaný.

To, co jsme v dětství vnímali jako možné a snadné, jako jedno velké dobrodružství, získalo v dospělosti spoustu ALE. Vidíme překážky na každém kroku. Komplikovanost a nesnadnost všech našich cílů nás ochromuje, a to často tolik, že mnohdy pro jistotu ani nezačneme. Nevykročíme na cestu za svými sny, protože bychom si tím přece ukousli příliš velké sousto a nakonec bychom selhali. Tak proč vůbec začínat?

Kdy jsme přestali být dětmi?

Někdy bych ráda věděla, co se to s námi stalo? A kdy k tomu vůbec došlo?

„Jsem na to moc starý/stará“ je jednou z takových překážek. Jsme přesvědčení, že věk je něco jako kritérium, že hraje důležitou roli a má své místo v rovnici „Mám se do toho pustit nebo ne? Má to cenu?“. A věk je často také tou hodnotou v rovnici, která nás přesvědčí o tom, že ne, nemá cenu se do toho pustit.

Přitom jako děti jsme si mysleli, že až vyrosteme, bude možné všechno. Zmizí všechna omezení a my budeme konečně volní. Budeme si dělat, cokoli se nám zachce. Kdyby jen to dítě v nás vědělo…

Věk je jen…

Ne číslo, ale výmluva. Myslím, že bychom měli zásadně pozměnit to, co tvrdíme. „Věk je jen číslo“ už je klišé. Řekněme si bez vytáček, že „věk je jen výmluva“.

Jste přesvědčení, že na to, abyste se hned teď začali učit angličtinu (či jiný cizí jazyk nebo cokoli jiného), jste moc staří? 

Já si to nemyslím. Člověk není nikdy příliš starý na to, aby si plnil sny a učil se něco nového, ať už je mu 30 nebo 60. Myslím, že se starým stáváme právě tím, že si přestaneme plnit sny a přestaneme se učit něco nového. Ustrneme v jakési smyčce, ve které si pohodlně žijeme a pokud možno si nic příliš nekomplikujeme. A pak, až staří skutečně jsme, se ohlédneme a možná zalitujeme.

V čem máme oproti dětem výhodu?

Říká se, že děti se učí cizí jazyky mnohem lépe než dospělí. Nevím jak vy, ale já si z období, kdy jsem se učila svůj mateřský jazyk, vůbec nic nepamatuju. Možné je to pravda, možná ne. Vede to jen k dalším výmluvám typu „na to už nemám věk“. Proto bych se teď ráda zaměřila na to, v čem mají dospělí ve studiu angličtiny oproti dětem ohromnou výhodu.

Nejsme nepopsaný list

Narozdíl od dětí, které se narodí a začínají s jazykem úplně od píky, už mají dospělí na čem stavět. Děti se roky a roky učí rozpoznávat jednotlivé zvuky, což už my jako dospělí máme dávno za sebou. Naším úkolem je tedy naučit se ty zvuky, které v angličtině jsou a v češtině ne. A co třeba slova? Angličtina a čeština má překvapivě spoustu podobných či dokonce stejně znějících slov (angličtina jich dokonce z češtiny pár přebrala, například Čapkovo slovo robot). Navíc už umíme zdařile rozpoznat řeč těla a podle toho, jak se někdo chová nebo tváří, odhadnout, co asi říká.

Máme neomezené možnosti

Nějaké „na to jsi ještě moc malý“ už na nás neplatí. Můžeme cestovat, docházet na soukromé hodiny angličtiny nebo si skypovat s rodilými mluvčími. Nejsou tu žádní rodiče, kteří by nám to zakázali. Můžeme se svobodně rozhodnout, co je pro nás nejlepší. Už nemusíme povinně sedět ve školních lavicích a předstírat, že dáváme pozor. Můžeme si sami zvolit, jak se učit tak, aby nás to bavilo a aby to skutečně bylo k něčemu.

Co nás ale brzdí?

Dohnala nás realita. Uvěřili jsme tomu, že na něco nemáme, že na něco nejsme moc dobří. A co hůř, na všechno jsme nalepili nálepku. Ten je moc starý, ta je moc malá, ten nemá talent a tamta je zase úplně nemožná. Tečka.

Jenže věci nejsou černobílé. Nikdo není příliš starý na to, aby se naučil anglicky. Ve skutečnosti existují tisíce šedesátníků či sedmdesátníků, kteří se jazyk učí nebo se ho už úspěšně naučili. Takové lidi bychom nejspíš obdivovali či označili za zázračné či geniální. Jenže tak to není. Není za tím nic víc, než že se do studia cizího jazyka pustili naplno a nezaobírali se něčím tak abstraktním jako svým věkem.

Omezení si vytváříme jen ve své mysli. Co kdybychom ale nejdříve zkusili, co je na tom pravdy, a pak teprve soudili? Nebylo by všechno o dost jednodušší?

Já věřím tomuhle: Věk je jen výmluva a tvrzení „jsem na učení se angličtiny moc starý“ jen mýtus.

Čemu věříte vy? Napište mi to do komentářů. 😉

*Použité fotografie: náhledový obrázek: Sara, na základě licence CC BY 2.0, flickr.com

Markét
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. Bez znalosti angličtiny si už nedovedu svůj život představit. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)

Proč se s angličtinou trápit, když to jde jinak? Pojďte se ji učit se mnou.

Efektivně a zábavně! :) 

Komentáře
  1. Havlíková M. napsal:

    Trochu bych s Vámi polemizovala, že vyšší věk na učení je jen výmluva. Ono totiž je učení a učení. Ve svém věku se určitě naučím ovládat PC, naučím se plést a háčkovat a nevím co ještě, ale ukládat do paměti nová cizí slova už bude trochu obtížné. Ono se nadarmo říká, že starý člověk si pamatuje co bylo před x lety, ale neví co bylo včera.
    Přesto Vám velice, velice fandím a obdivuji Vás, že jste se do tohoto projektu pustila s takovou vervou. Zdravím a mějte se moc hezky

    • Markéta napsal:

      Děkuju za komentář. 🙂 V podstatě s Vámi souhlasím. Nejspíš není tak jednoduché jako „za mlada“ pamatovat si nové informace, ale na druhou stranu pořád není nemožné se něco naučit. Právě o tom je můj článek – když chcete, naučíte se to, i když je to pro vás bůhvíjak těžké. 😉
      Mějte se hezky a držím palce. 😉

  2. Dagmar Farkašová napsal:

    Markétka, veď ja hlcem každé vaše slovo. S tou pamäťou to máme asi individuálne. Mám 66, celý život som sa stále niečo učila, vŕtala do všetkého možného a vôbec nemám pocit, že sa neviem niečo naučiť alebo zapamätať, ak veľmi chcem. Naopak. Pamätám sa, ako ešte na základnej škole, tuším v 8 ročníku nie a nie si zapamätať, ako sa povie rusky „kufor“. Nakoniec po dlhom mučení som si to zapamätala a tým, ako som si to zúfalo snažila vbiť do hlavy, viem to dodnes – čemadan! A to som mala iba nejakých 13-14 rokov. Výmluva na vek neprichádzala do úvahy.
    Fakt je, že najväčšia motivácia je chuť, elán, zapálenie. Napríklad ja nemám vôbec vzťah k ručným prácam, nebaví ma háčkovať, pliesť ani šiť. Učili ma to, vysvetlovali, ale ja radšej PC. Presne podľa starého známeho českého : Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. A toto Markétkino vyučovanie, to nemá chybu. Ďakujem najviac za to, že som tento kurz objavila na YouTube. Vlastne som tam objavila kurzy angličtiny dva: v češtine fantastický „English Hacker“ a v slovenčine zasa „Súkromný učiteľ“ . Markétka a Ďuri sú borci a ja im v mene všetkých, ktorí tieto kurzy využívajú, veľmi veľmi ďakujem! 🙂

    • Markéta napsal:

      Díky moc, Dagmar, to jsou slova do pranice! Kéž by to takto brali i ostatní lidé. Ani nevíte, kolik denně čtu e-mailů typu „já už jsem starý, takže už nemám šanci“. 🙂

  3. Ivan napsal:

    Úplne sa stotožňujem s týmto článkom!!!!!! 😉 Vek je len číslo presne ! A Ľudia ho často používajú ako výhovorku. Dokonca väčšina je presvedčená, že od určitého veku sa niektoré veci nedajú robiť, treba sa menej hýbať, pretože človek je už starší a krehkejší a od určitého veku odumierajú mozgové bunky a nič s tým nenarobím ….a podobné bullshity 😀 😀 A potom to tak aj vyzerá, pretože presvedčenia tvoria našu realitu 🙂 Ja sa učím cez imitum, je to celkom fajn program, nie je to násilné ani sa tam nič nemusím biflovať. Som v tom denne pár minút a pomaly sa to nabaluje 😉 Za mňa odporúčam vyskúšať minimálne 🙂 http://www.anglictina-bez-biflovani.cz/anglictina-pro-husakovy-deti?a_box=y7x556ws

  4. Esso napsal:

    Tiež súhlasím s článkom, pekne napísané 🙂 Tú sú fajn stránky na angličtinu, snáď niekomu pomôže http://www.domluvitse.cz/

  5. Helena napsal:

    Dobrý den, Markéto.
    Je mi malinko přes 40 let a hodlám se vrátit k učení angličtiny, kterou jsem začala ve svých 27 letech, když jsem měla dvouletého syna. Šla jsem do klasického kurzu a absolvovala dva a půl školního roku. Mezitím se mi narodila druhá dcera a nebyl nikdo, kdo by mi ji i se synem jednou týdně pohlídal. A tak jsem si řekla, že pro matku s malými dětmi to asi není a přestala jsem do kurzu chodit (to byla chyba….). Nicméně mě to pořád lákalo se učit. Sem tam jsem otevřela učebnici, poslechla si angličtinu ve filmech, v hudbě, snažila jsem se číst anglickou knihu, ale pořád jsem troskotala na tom, že nemám dostatek prostoru. Děti měly výukové problémy ve škole a moje zájmy šly víceméně na čas do kytek. Čas běžel a začala jsem zjišťovat, že paměť začíná selhávat. A tak jsem si řekla, že vypadnu mezi lidi a začnu se sebou něco dělat. Jelikož jsem deset let nedoslýchavá, šla jsem mezi podobně postižené lidi. Tři roky jsem se učila znakovat a nakonec udělala i certifikát na tlumočníka. Můj zdravotní stav ohledně sluchu se před rokem po operaci výrazně zhoršil, mám i stálé závratě, a tak jsem přišla i o možnost loni v září nastoupit na kombinované studium VŠ. Začala jsem psychicky upadat a říkala jsem si, že doháním ujetý vlak, který dohnat už nemůžu. Měla jsem se víc snažit před deseti lety a ne až nyní. Zůstala jsem sedět doma, jsem odkázaná na pomoc manžela, venku být sama nemůžu. A víte co? Uvědomila jsem si, že tohle není o věku a ani o zdravotním stavu. Samozřejmě nějaké ohledy na sebe brát musím, ale není to konec světa. Popřemýšlela jsem, co dál. S manželem jsem to dnes probrala. Začnu znovu s angličtinou. Možná to už bude trochu horší se učit, hlava začala trochu stávkovat, ale je to podle mě o vůli a tréninku. Kdysi jsem dělala ruštinu a němčinu. V obou jazycích jsem se domluvila. Ale angličtina mi učarovala nejvíc. Je to můj sen se ji naučit a udělat si certifikát. Pokud do té doby nepřijdu úplně o sluch, pokusím se o to. A znovu to zkusím i se studiem na VŠ. Proč vzdávat všechno kvůli věku? Vždy se najde řešení. Chci povzbudit i ostatní, kteří si myslí, že už to pro ně není. Nebojte se a jděte do toho na plno. Držím palce : -) Helena

    • Markéta napsal:

      Ahoj, Heleno,
      to jsou slova do pranice, moc vám za ně děkuju, a doufám, že si je přečtou i ti, kteří mi v jakémkoli věku píší, že už jsou na to staří. 🙂 Jak píšete, je to o tom, jestli se to opravdu chcete učit, nebo se radši budete vymlouvat. Takže moc vám držím palce a fandím! 🙂
      Mějte se hezky,
      Markét

  6. Eva napsal:

    Dobry den Marketko, pred 14 dny jsem tvrdila, ze konecne jsem nasla nekoho na internetu, kdo me anglictinou zaujal. Narazila jsem na YOUTUBE na Vas kurz anglictiny a byla jsem z nej nadsena. Kdyz jsem ale dosla k 6 lekci, zjistila jsem, ze muj problem naucit se tento jazyk je opet tady. Ziji v Anglii u dcery 6 let, zet je rodily Anglican, dcera studovala v Oxfordu na Univerzite a ja, jeji matka, se proste tenhle jazyk nemuzu naucit. Dela mi to velke problemy, kdyz chodim s vnukem do skoly a pokud mluvim s ucitelkou, prekladaji mi vety Polaci, nebo Rusove. Je mi nyni 71 let, strasne moc bych chtela anglicky mluvit, ale cim vice chci, tim mene mi to jde. Ja uz ten jazyk zda se mi, uplne nesnasim. Kdysi jsem se ucila rustinu velice lehce, domluvim se rusky jeste dnes, take nemcina mi nedelala zadne problemy.Tak v cem to asi bude, ze tady to proste nejde? Myslim si, ze to je tim vekem a asi mi to nikdo nevymluvi. Moc Vam fandim, jste skvela a preji Vam hodne pilnych zaku, kteri se z Vaseho kurzu rychle a snadno anglictinu nauci. Eva

    • Markét napsal:

      Ahoj, Evo,
      moc děkuju za komentář a Váš názor. Samozřejmě každý jsme jiný a každého nás blokují jiné věci. Stejně ale věřím, že nás většinou limitují naše vlastní přesvědčení. Věk je jen jeden z mnoha faktorů, které vám to vůbec neulehčují, ale není to nepřekonatelná překážka. Většinou je to prostě jen perfekcionismus – myslíme si, že musíme něco říct buďto na 100% správně, nebo vůbec, a nic mezi tím. Přitom se dá komunikovat i pomocí jednotlivých slovíček a gest, jen se toho nebát. Také mám dojem, že vás samotné učení nijak netěší, a to je další důvod, proč to drhne. Zkuste to brát den po dni, nemyslet na to, když už konečně budete umět anglicky (tohle dokáže zablokovat víc než cokoli jiného), učte se po malých krůčcích a využijte toho, že žijete v anglicky mluvící zemi. Není to lehké, já vím, ale dá se to zvládnout. Budu držet palce a fandit. 🙂 Markét

  7. Eva napsal:

    Dekuji Marketko za Vasi rychlou odpoved. Dam na Vasi radu a zkusim to jak rikate, malymi krucky, den po dni. Mate pravdu, ze se zbytecne stresuji tim, kdyz na to stale myslim, kdy se to konecne podari…. Necham to tedy volne plynout, snad se brzy chytim a pujde to. Jeste jednou dekuji a preji Vam mnoho uspechu v praci. Eva

Napsat komentář: Markéta Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.