Může být člověk příliš starý, aby se naučil anglicky?

Je čas rozprášit další mýtus, kterému většina lidí věří. Už vám někdy někdo tvrdil: „Na to jsem moc starý(á). Už na to nemám věk. Vám mladým to jde samo, vám se to mluví. Ale co já, v mém věku?“ Vsadím se že ano. Možná jste to dokonce říkali i vy sami. A já vám teď řeknu, co si o tom myslím. 😉

„Na to jsi ještě moc malý“

Když jsme byli děti, chtěli jsme už honem být dospělými. Nic jsme nemohli, všechno nám dospělí zakazovali a pořád dokola omílali tu tolik dětmi oblíbenou větu: „Na to jsi ještě moc malý.“ Jenže pak jsme vyrostli a najednou jsme na všechno moc staří a rádi bychom se vrátili do dětství, kdy byl život tak krásně nekomplikovaný.

To, co jsme v dětství vnímali jako možné a snadné, jako jedno velké dobrodružství, získalo v dospělosti spoustu ALE. Vidíme překážky na každém kroku. Komplikovanost a nesnadnost všech našich cílů nás ochromuje, a to často tolik, že mnohdy pro jistotu ani nezačneme. Nevykročíme na cestu za svými sny, protože bychom si tím přece ukousli příliš velké sousto a nakonec bychom selhali. Tak proč vůbec začínat?

Kdy jsme přestali být dětmi?

Někdy bych ráda věděla, co se to s námi stalo? A kdy k tomu vůbec došlo?

„Jsem na to moc starý/stará“ je jednou z takových překážek. Jsme přesvědčení, že věk je něco jako kritérium, že hraje důležitou roli a má své místo v rovnici „Mám se do toho pustit nebo ne? Má to cenu?“. A věk je často také tou hodnotou v rovnici, která nás přesvědčí o tom, že ne, nemá cenu se do toho pustit.

Přitom jako děti jsme si mysleli, že až vyrosteme, bude možné všechno. Zmizí všechna omezení a my budeme konečně volní. Budeme si dělat, cokoli se nám zachce. Kdyby jen to dítě v nás vědělo…

Věk je jen…

Ne číslo, ale výmluva. Myslím, že bychom měli zásadně pozměnit to, co tvrdíme. „Věk je jen číslo“ už je klišé. Řekněme si bez vytáček, že „věk je jen výmluva“.

Jste přesvědčení, že na to, abyste se hned teď začali učit angličtinu (či jiný cizí jazyk nebo cokoli jiného), jste moc staří? 

Já si to nemyslím. Člověk není nikdy příliš starý na to, aby si plnil sny a učil se něco nového, ať už je mu 30 nebo 60. Myslím, že se starým stáváme právě tím, že si přestaneme plnit sny a přestaneme se učit něco nového. Ustrneme v jakési smyčce, ve které si pohodlně žijeme a pokud možno si nic příliš nekomplikujeme. A pak, až staří skutečně jsme, se ohlédneme a možná zalitujeme.

V čem máme oproti dětem výhodu?

Říká se, že děti se učí cizí jazyky mnohem lépe než dospělí. Nevím jak vy, ale já si z období, kdy jsem se učila svůj mateřský jazyk, vůbec nic nepamatuju. Možné je to pravda, možná ne. Vede to jen k dalším výmluvám typu „na to už nemám věk“. Proto bych se teď ráda zaměřila na to, v čem mají dospělí ve studiu angličtiny oproti dětem ohromnou výhodu.

Nejsme nepopsaný list

Narozdíl od dětí, které se narodí a začínají s jazykem úplně od píky, už mají dospělí na čem stavět. Děti se roky a roky učí rozpoznávat jednotlivé zvuky, což už my jako dospělí máme dávno za sebou. Naším úkolem je tedy naučit se ty zvuky, které v angličtině jsou a v češtině ne. A co třeba slova? Angličtina a čeština má překvapivě spoustu podobných či dokonce stejně znějících slov (angličtina jich dokonce z češtiny pár přebrala, například Čapkovo slovo robot). Navíc už umíme zdařile rozpoznat řeč těla a podle toho, jak se někdo chová nebo tváří, odhadnout, co asi říká.

Máme neomezené možnosti

Nějaké „na to jsi ještě moc malý“ už na nás neplatí. Můžeme cestovat, docházet na soukromé hodiny angličtiny nebo si skypovat s rodilými mluvčími. Nejsou tu žádní rodiče, kteří by nám to zakázali. Můžeme se svobodně rozhodnout, co je pro nás nejlepší. Už nemusíme povinně sedět ve školních lavicích a předstírat, že dáváme pozor. Můžeme si sami zvolit, jak se učit tak, aby nás to bavilo a aby to skutečně bylo k něčemu.

Co nás ale brzdí?

Dohnala nás realita. Uvěřili jsme tomu, že na něco nemáme, že na něco nejsme moc dobří. A co hůř, na všechno jsme nalepili nálepku. Ten je moc starý, ta je moc malá, ten nemá talent a tamta je zase úplně nemožná. Tečka.

Jenže věci nejsou černobílé. Nikdo není příliš starý na to, aby se naučil anglicky. Ve skutečnosti existují tisíce šedesátníků či sedmdesátníků, kteří se jazyk učí nebo se ho už úspěšně naučili. Takové lidi bychom nejspíš obdivovali či označili za zázračné či geniální. Jenže tak to není. Není za tím nic víc, než že se do studia cizího jazyka pustili naplno a nezaobírali se něčím tak abstraktním jako svým věkem.

Omezení si vytváříme jen ve své mysli. Co kdybychom ale nejdříve zkusili, co je na tom pravdy, a pak teprve soudili? Nebylo by všechno o dost jednodušší?

Já věřím tomuhle: Věk je jen výmluva a tvrzení „jsem na učení se angličtiny moc starý“ jen mýtus.

Čemu věříte vy? Napište mi to do komentářů. 😉

*Použité fotografie: náhledový obrázek: Sara, na základě licence CC BY 2.0, flickr.com