Moje cesta k plynulému ovládání angličtiny trvala spoustu let. Svá první slovíčka jsem se naučila ve čtvrté třídě, kdy jsem se musela povinně pustit do studia anglického jazyka. Dlouhé roky jsem se pořád něco učila a v podstatě jsem stále nic neuměla. Navíc mě mé debakly a trapasy (viz arašídy) často odradily, abych nechala obavy za hlavou a pustila se do toho naplno.

V cizí zemi jsem se jakž takž dorozuměla, ale neobešlo se to bez zběsilého tlukotu srdce, opoceného čela a několika minut odhodlávání se. Pořád jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá a že bych neměla radši mluvit vůbec, protože pak každému dávám na odiv svou školáckou neobratnou angličtinu, která mi sice ve škole vysloužila jedničky na vysvědčení, ve skutečném světě mi však byla celkem k ničemu. Vážně jsem měla z mluvení strach, jako by se mnou ten druhý člověk nechtěl mluvit, ale celou dobu se mi posmívat a shazovat mě.

A pak jsem najednou zjistila, že jsem se během čtení té knihy naučila mnohem víc a mnohem rychleji, než za celé roky hodin angličtiny ve škole. Začala jsem lépe rozumět, číst víc a víc v angličtině a nakonec i mluvit. A tyhle zpočátku drobné úspěchy ve mně probouzely čím dál větší nadšení a motivaci, která ani po několika letech nevyhasla. Právě naopak.

Porozhlédla jsem se po jiných "učitelích" a začala se učit od polyglotů. Ti už se totiž cizí jazyk plynule ovládat naučili a sdílejí s ostatními své know-how. A učím se od nich i nadále, jsou to totiž ti nejlepší učitelé.

Nakonec jsem to dokázala. Začala jsem angličtinu i učit (čímž jsem se sama naučila mnoho nového) a šla studovat anglistiku na vysokou školu. Nyní překládám z a do angličtiny a užívám si všech výhod a obzorů, které mi znalost tohoto krásného jazyka otevřela.